Prof. Hercogová se letos mezi dalšími umístila mezi nejlépe hodnocenými pedagogy naší fakulty. Při této příležitosti jsme ji požádali o rozhovor nejen o tomto ocenění, ale také o jejím pohledu na české zdravotnictví.
Tento rok jste se umístila v anketě o nejlepšího pedagoga. Jak vnímáte toto ocenění?
Velmi mě to překvapilo, protože jsem tyto ankety nikdy moc nečetla. Je to dáno tím, že nejsme v Motole, ale jsme detašované pracoviště, máme samé nevýhody. Pro studenta je samozřejmě nepohodlné jet někam jinam, jede se sem z Kajetánky déle. Takže mě to překvapilo a samozřejmě potěšilo, protože jsem přesvědčena o tom, že učitel je tu pro studenty, a nikoliv naopak. A mám studenty ráda.
Takže, tohle ocenění vnímáte jako ocenění vaší práce anebo spíše celé kliniky?
Zcela určitě celé kliniky, protože u nás je taková zásada, že učí všichni. Tady není rozdělení lékařů na učitele a neučitele, na tažné a chovné, jak se postaru říkalo. Když bych vyčlenila jednoho učitele, který bude celý den jenom učit, nebude to pro studenty ani tolik atraktivní, protože má učit ten, kdo danou problematiku dělá – je to vždy lepší, než když ji máte načtenou z knih. Takže jsme zvolili po mnoha letech různých experimentů takový model, který je více zaměřen prakticky, kdy se na teoretické i praktické výuce podílejí všichni na klinice. Je to tedy ocenění celé kliniky.
A máte vy sama pro sebe nějaké vysvětlení, proč si studenti oblíbili právě Dermatovenerologickou kliniku?
Mám své vysvětlení, nebo je to možná moje ambice – doufám totiž, že jsme ke studentům vlídní a že oni to poznají. Zažila jsem celou řadu učitelů a nikdy se mi nelíbili ti, kteří se chovali povýšeně. Když člověk se studenty mluví, přednáší jim, tak je zároveň vychovává svým přístupem, svým chováním. Já se ke studentům snažím chovat jako ke svým dětem (jsou stejného věku a od té doby, co jsou na vysoké škole, vím, že mnohem víc ocení přímé jednání než nadřazený přístup). Navíc, naši studenti jsou ti, kteří nás budou brzy léčit, a chtěla bych, aby nás léčili lékaři, kteří jsou nejenom chytří, ale kteří se také umějí chovat a jsou empatičtí. To se samozřejmě musí naučit. A od koho se to mají naučit než od svých učitelů?
Zdá se však, že v poslední době mnoho absolventů odchází do zahraničí a českému zdravotnictví tak hrozí nedostatek lékařů...
Já si to úplně nemyslím a ani si nemyslím, že důvodem jsou jenom finance. I když vím, že ty jsou velmi zásadní. Sama jsem byla v cizině téměř rok, a kdybych nebyla v cizině, tak bych zřejmě nikdy nebyla tím, čím jsem – myslím lékařem, protože bych odešla z medicíny. Neříkám, že se český lékař neuplatní v cizině, právě naopak. I v současné době mě přesvědčují agentury, abych šla kupodivu ještě i teď pracovat do ciziny za neuvěřitelné peníze, ale vždy je to o zodpovědnosti. Já si prostě myslím, že mladý člověk má jít do ciziny, protože má poznat jiné země a jiné zdravotní systémy, jak se jinde léčí. Ale myslím, že by se měl pak vrátit a to, co se tam naučí, zde zúročit, protože bez toho se naše medicína nepohne dál. Jestli jsou řešením hromadné výpovědi lékařů, to v žádném případě. Kdykoliv byla nějaká stávka, byla jsem vždy proti, a to nikoliv proto, že bych se bála. Já jsem se naopak nikdy nebála a říkala jsem své názory tak, až jsem za to byla několikrát tvrdě potrestána, takže tak to není. Ale jsem toho názoru, že lékaři nemají stávkovat, a asi mě nepřesvědčí ani velikost platů. Je to o vyjednávání našich představitelů, je to o tom, kteří lékaři nás vedou, kdo jsou našimi zástupci: na nich to potom je. Je to určitě i na nás jako vedoucích klinik a na naší komunikaci s řediteli nemocnic, s ministerstvem zdravotnictví – a myslím si, že naše slovo je strašně málo slyšet. Protože my jsme prostě slušní, vyrostli jsme v tom, že máme „to poslání“ a bít se o své pozice se v minulosti nikdy neslušelo. A najednou vyrostla nová generace, která už nemá tu pokoru, kterou my jsme přeci jenom měli. V tom vidím střet. Vidím to doma na svých dětech: ty nechtějí příliš pracovat, ty si chtějí „užívat“. Samozřejmě bych byla velmi ráda, kdyby lékaři byli lépe hodnoceni, ale obávám se, že to nelze provést skokem. Každý by měl začít u sebe, dokázat, že něco umí, a pak si teprve říci o větší plat. Na druhou stranu, mě to také štve a není pravda, že bychom měli stále pracovat za 17 000 nástupního platu, to je výsměch. Myslím si ale, že nejhorší není vůbec jen ten nástupní plat, nejhorší je, že nemáte perspektivu možného zlepšení. Když víte, že vaše nejvyšší kariéra – převedu to na sebe – je dejme tomu 31 000 hrubého jako vysokoškolský profesor do důchodu, zjistíte, že rozdíl mezi nástupem a koncem kariéry je vlastně nula. Každá sekretářka zahraniční firmy dostane se znalostí angličtiny to, co vysokoškolský profesor. A nad tím by se měli naši politici zamyslet.
Já jsem se k tomuto tématu vypravil schválně, protože vím, že jste vybudovala prosperující kožní kliniku v nemocnici Na Bulovce známé tím, že čas od času má o něco hlouběji do kapsy. Jaká byla vaše cesta k tomuto úspěchu?
Těch klinik se vybudovalo několik. Také jsem vybudovala kožní kliniku v Motole, která byla posléze zahubena, a my jsme byli vráceni zpátky na Bulovku. Ale ta zásada byla velmi jednoduchá. Od začátku jsem věděla, že nám nikdo nic nedá. Vždy, když něco budujete, potřebujete jednak prostředí a vybavení a dále lidi a organizaci práce. Dobrou organizaci práce můžete dělat jen s dobrými lidmi. Takovými, kterým můžete věřit, u kterých se můžete spolehnout, že když odjedete na kongres, neudělají vám mezitím něco, za co se pak bude muset klinika stydět. Kolektiv nejsou jen doktoři, ale stejně důležité jsou i sestry. Vybudovat takový tým stálo nejvíce úsilí a je to především zásluha mých kolegů a spolupracovníků. Druhou věcí je vybavení. Podle pravidla „když si nepomůžeš sám, nepomůže ti nikdo“ jsem od roku 1995 s morální podporou tehdejšího pana děkana profesora Kouteckého začala pořádat konference. Jednou za rok, nejprve na Homolce, jsem uspořádala dermatologický kongres, který se jmenoval Pražská dermatologická konference a který záhy přilákal, pro mě zcela nepochopitelně, kolegy z ciziny. A díky tomuto malému kongresu lidé zjistili, že lze tady v Čechách kongresy uspořádat a že to tu někdo umí. Postupně jsem byla pověřena organizací evropského a světového dermatologického kongresu. Národní kongresy jsem pořádala za pomoci Ekonomického oddělení fakulty a peníze, které se vydělaly, mi poté fakulta umožnila investovat do vybavení kliniky. Další vybavení jsme získali z grantů a od nadací.
Právě jste se zmínila, že organizujete mezinárodní kongresy, teď vám nedávno vyšlo několik článků v prestižních časopisech, vedete kliniku, staráte se o pacienty – jak to všechno stíháte?
To je má slabá stránka. Jsem workoholik. Na klinice v podstatě bydlím. Když se zeptáte spolupracovníků, moje auto zde stojí trvale zaparkované... anebo jsem někde na kongresu, ale většinou cestuji tak, že odjíždím v pátek, vracím se v sobotu a pak obvykle jen v neděli mám čas. A když zrovna nejezdím na kole, neuklízím dům anebo nedělám něco podobně intelektuálního, tak pracuji. Je na čase to změnit.
Na začátku jste říkala, že je podle vás důležité, aby studenti nebo mladí lékaři měli nějakou zahraniční zkušenost. V čem je to podle vás obohatí?
Myslím, že podobně jako „kolik řečí znáš, tolikrát jsi člověkem“, kolik zdravotních systémů a lékařských osobností jsi poznal, o to lepším jsi lékařem. Jsem o tom opravdu přesvědčena. My máme takový snad až patologický obdiv k tomu, co je v zahraničí, ale když do toho malinko proniknete, jak to tam vlastně dělají, tak zjistíte, že to není všechno jenom o tom, že mají více peněz, ale mnohdy je to o organizaci práce a o osobnostních vzorech. Je to o systému, jak jsou mladí lékaři v cizině vedeni. Vy jste zmínil např. publikace – najednou poznáte, že když se něco naučíte, musíte to umět sdělovat a musíte to umět sdělovat jak formou přednášky, tak nějakou formou písemnou. A na to se dle mého v cizině dbá mnohem víc.
Několik let jste dělala proděkanku, je to asi 5 let, co jste sama kandidovala na pozici děkana. Jste spokojená s tím směrem, jakým se fakulta momentálně ubírá?
Myslím, že to pan děkan dělá dobře, já bych to nedělala lépe. I když bych se asi nebyla tolik ochotná přizpůsobovat studentům, to řeknu úplně na rovinu. Pohled učitelů musí být na trochu delší trať, než je šest let – směřování fakulty je strašně důležité. Ale nechci říct, že je to teď špatné, naopak. Vidím stále špatně jednu věc, kterou jsem říkala už tehdy: příliš vidím v Motole nadvládu vedení nemocnice nad fakultou. A to se vůbec, alespoň z mého pohledu, nezměnilo. To je mimo jiné jeden z těch důvodů, o kterých jsme se bavili před chvílí – proč jsou na tom lékaři špatně. Proč neexistuje v této zemi něco, budete se mi smát, jako „lékařská společnost univerzitních profesorů a docentů“? Dovedete si představit, že takovéto společnosti v cizině jsou, jsou poradním orgánem ministerstev a jsou logicky důležité z pohledu lobování? Takové společnosti se nemůže vzepřít žádný ředitel nemocnice. Kdyby fakulta byla mnohem silnější, více komunikovala jednak s dalšími fakultami, jednak s dalšími organizacemi (např. Českou lékařskou komorou), prosazovala své osobnosti na všech úrovních, mnohem více lobovala na úrovni universita – ředitelé nemocnic – ministerstvo, možná bychom se měli lépe.
Děkuji vám za rozhovor.
-js-
Odkazy na další rozhovory s „učiteli roku“:
MUDr. Jana Matějková, prof. MUDr. Roman Kodet, CSc., RNDr. Eduard Kočárek, Ph.D., I. infekční klinika, MUDr. Daniel Groh, Ph.D.
