S Janem Trkou o státní podpoře akademického výzkumu
Prof. MUDr. Jan Trka, Ph.D., je proděkanem pro vědu a výzkum, zahraniční styky a doktorské studium 2. LF UK. Vede Laboratorní centrum Kliniky dětské hematologie a onkologie 2. LF UK, je členem Childhood Leukaemia Investigation Prague.
Co v současnosti vnímáte jako největší problém financování vědy a výzkumu?
Není to nedostatek prostředků, v Česku tolik vynikajícího výzkumu není. Daleko lépe bychom ale mohli přistupovat k rozdělování, a to především evropských peněz. Prosadilo se tu schéma, kdy budujeme nové infrastruktury namísto toho, abychom rozšiřovali ty existující, což je mnohem efektivnější. Na zelené louce jsme postavili několik obřích biomedicínských výzkumných komplexů, kterým náš děkan říká „Sazka arény české vědy“: nové budovy vědecké infrastruktury v Brně (tam hned dvě), Olomouci, ale koneckonců i ve Vestci u Prahy. Věda se ale musí budovat okolo funkčních týmů, produktivních lidí s nápady.
Jak se nejistota ohledně dlouhodobého výhledu financování projevuje v provozu výzkumných pracovišť a v přístupu badatelů?
Neustálé měnění pravidel je pro vědce ubíjející, stejně jako pro celou ekonomiku. Věda potřebuje standardní prostředí, jistotu, že pokud vědci budou psát dobré projekty a dělat kvalitní výzkum, dostane se jim institucionální i projektové podpory. Nechci záruku, že moje projekty budou financovány, ale aby pravidla, podle kterých se rozhoduje, byla stále stejná. V opačném případě je to pro lidi demotivující, bere jim to energii. A v žádném případě to do Česka nikoho nepřiláká.
Může financování výzkumu pomoci řešit spolupráce s privátními subjekty?
V Česku a v rozvíjejících se společnostech obecně se bohužel zaměňují pojmy výzkum a inovace. Základní výzkum a aplikovaný biomedicínský výzkum, jaký děláme na fakultě, v drtivé většině propojit s byznysem a zpeněžit nelze, jeho návratnost se počítá v desítkách let.
Opakovaně se uvádí příklad profesora Holého z Ústavu organické chemie a biochemie AV, který se svým týmem vyvinul lék proti AIDS a žloutenkám a své patenty prodal se značným ziskem. Dopracoval se k němu ale až v pozdním věku! Celý život se věnoval základnímu výzkumu, který někdo musel financovat. Možná každý den se objeví využitelná molekula. Ale jen jedna z deseti tisíc se dostane do fáze klinického testování a jedna z miliónu do fáze, kdy se z ní vyrobí lék – aby se pak zjistilo, že úplně výborně nefunguje. Nemůžeme čekat, že tato rizika na sebe vezmou soukromí investoři, role státu je jednoznačná. Na skvělých výjimkách nelze budovat systém.
Pomohlo by financování výzkumu zavedení školného?
Nepokládám to za dobrý nápad. Studenti by za své peníze údajně vyžadovali nejkvalitnější vzdělání: u zahraničních studentů platících školné jsem ovšem nabyl dojmu, že jim jde spíše o bezproblémový průběh studia. Finanční přínos pro školy je obvykle malý a mimoto se obávám, že nakonec by se o školné snížil státní příspěvek. A vyprodukovalo by se mnoho zadlužených absolventů, pracujících v nelukrativních oborech, kteří by měli problémy se splácením.
V čem si myslíte, že spočívá příčina klesající státní podpory akademickému výzkumu?
Společnost se od 90. let dívá na vědu jako na něco zbytného. Václav Klaus o ní hovořil jako o třešničce na dortu, která se objeví sama, až se ozdraví ekonomika. To je samozřejmě nesmysl. Věda je součástí ekonomiky. Je to ohromný byznys, v němž pracuje elita národa, která bude loajální k státu, když bude stát loajální k nim. Ale stát ji přehlíží, politici se zaměřují na opačnou část populace. Věda stejně jako vzdělání má mít v moderní společnosti pevné místo.
Vědci vždy nabízejí protihodnotu, a to i finanční, i když ne třeba v podobě nápadu, který někdo koupí. Atmosféra v české společnosti výzkumu bohužel příliš nepřeje. Nesetkáte se tu s investorem, který je hrdý na to, že chce zlepšit zdraví dětí, jako například ve Velké Británii nebo v Nizozemí. Zdravotní pojišťovny nezajímá, zda jste vyvinul něco, co umožní léčit dětskou leukémii lépe, levněji a tak, aby se nemoc nevrátila, protože vidí pouze vyšší náklady na vyšetření.
Není na vině také nízká informovanost o výsledcích výzkumů?
Je pravda, že PR neděláme nejlépe. Často se můžete dočíst, že vědci objevili lék proti třeba rakovině. Ale kde jsou ty léky? Ve skutečnosti testování ještě nějakou dobu potrvá.
Jedním z hlavních důvodů, proč byl u nás po roce 1990 zaveden grantový systém, bylo, aby se finanční podpora dostala bez institucionálních oklik přímo k vědci. Řeší podle vás stávající grantový systém tento problém?
Je to stále ten nejčistší způsob, jak prostředky poskytovat. V klasické podobě Grantové agentury ČR, Interní grantové agentury Ministerstva zdravotnictví, ano. I přes byrokracii a tak dále, nikdo nic chytřejšího dosud nevymyslel.
Kde vidíte slabiny grantového systému?
Nemalý objem prostředků stát deklaruje jako prostředky pro výzkum, ve skutečnosti je ale vyvádí prostřednictvím různých agentur – například Technologické agentury – do privátní sféry, na podporu inovací nebo takzvaných inovací průmyslových podniků. Je to v podstatě tunelování prostředků určených na vědu.
V Evropě také není tak volná soutěž nápadů, na rozdíl třeba od Spojených států. Musíte se přizpůsobit předepsaným typům spolupráce a výběru témat. Grantové schéma European Research Council je jediný program podporující otevřenou soutěž. Úspěšná jsou tři procenta žadatelů – protože žádají o podporu toho, na čem skutečně pracují, aniž jim téma zužují úředníci.
Měla by být v systému nějaká pojistka zabraňující tomu, aby vznikl typ „lovce grantů“, který je zapsán ve více projektech na úkor kvality práce?
To je v kompetenci grantových agentur. Například počet úvazků má agentura právo omezit. Nicméně by jí mělo být jedno, zda někdo pracoval ve třech projektech, pokud svůj závazek splnil – peníze byly dobře investované.
Máte zahraniční zkušenost, v 90. letech jste pobyl na vídeňském Institutu pro výzkum dětské rakoviny a na Bristolské univerzitě. Je to už delší doba, nicméně jaké tamní přednosti ve financování výzkumu byste vyzdvihl?
Ve Velké Británii jsem pracoval v grantu, který uděluje charitativní organizace. Kontrolu, jakou my provádíme formou monitorovacích zpráv a podobně, se prováděla formou jednodenní prezentace vědců pro pozvané odborníky – zástupce organizace, kteří potom projekt doporučovali k pokračování. Je to skvělý přístup, vyžaduje ovšem soustředěný přístup z obou stran.
Za jak dlouho se situace může změnit?
Rád bych se toho dožil, ale jsem skeptik. Kulturní vývoj byl u nás přerušen na příliš dlouhou dobu.
