Co může školitel podle vás přinést doktorandům nad rámec toho, co mu předepisuje studijní plán?
Školitel je pro doktoranda naprosto klíčovou figurou a nevím, jestli to je v českém systému, přinejmenším v tom medicínském, skutečně doceněné. Doktorand vstupující do vědeckého světa zpravidla nemá žádnou představu o tom, jak vědecký provoz funguje – zvláště pokud je to absolvent lékařské fakulty, který předtím nepsal žádnou práci, například diplomovou nebo bakalářskou. Pokud mu to školitel neukáže dobře, tak ho zkazí na celý život, což se pořád běžně děje.
A co mu může školitel dát navíc? Kromě toho, že doktorandovi nabídne dobré vedení, dobrý projekt, a tím pádem zajímavé výsledky, dobré publikace a start do samostatného vědeckého života, tak ho také nechá vycvičit se ve vědeckých disciplínách, jako je prezentace vlastních výsledků, přednášení. To znamená, že mu umožní jezdit na konference, prezentovat vlastní data, nebere studentovi výsledky, tlačí ho dopředu mezi spoluautory publikací, prostě jej uvádí do toho daného oboru. To si myslím, že je důležitá role školitele nad rámec toho, co by mělo být základem. Ale ani ten základ nebývá často dodržen.
Pocházím z humanitního prostředí a slyšel jsem nejeden smutný příběh o tom, jak nějaký doktorand kvůli životnímu provizoriu akademickou dráhu opustil. Jak jsou na tom doktorandi na medicíně? Jak se vám daří je motivovat a udržet si je?
Překvapuje mě, do jaké míry se praxe doktorského studia na humanitních nebo společenskovědních školách liší od té naší. Asi to je částečně tím, že se liší charakter studia. Z toho, co vím z doslechu, bych řekl, že společenskovědní doktorand zpravidla dostane téma a pak bádá někde v knihovnách, archivech a sepisuje. Na konzultace ke svému školiteli, ale chodí třeba jen jednou za několik měsíců.
V našich oborech by ho ale měl vídat denně, měl by s ním být pořád v kontaktu. Školitelův dohled by měl být každodenní. V tom vidím rozdíl... a také v zázemí. Vím, že humanitní nebo společenskovědní fakulty nabírají doktorandů stovky, a tím pádem je nemohou dobře platit a individuálně se o ně starat.
My to máme trochu jinak. Myslím, že pokud chceme přilákat schopné lidi, musíme je kompetitivně zaplatit, aby to bylo srovnatelné s tím, když nastoupí absolvent medicíny, přírodovědy nebo technologické školy do jiného zaměstnání. To samozřejmě stipendium 11 000 měsíčně rozhodně nepokryje, takže nás každý doktorand stojí dalších zhruba 30 000, abychom se dostali na slušný nástupní plat absolventa. Ale nejde jenom o peníze, jde o to prostředí.
A také na druhou stranu úplně nesouhlasím s tím, že by člověk měl čekat, že doktorské studium je práce a přistupovat k tomu jako k zaměstnání se všemi benefity. Tak to podle mého není. Je to příprava na budoucí kariéru, oboustranná investice. Student do toho musí investovat svoje úsilí a obětovat něco z výhod, které by mu přineslo běžné zaměstnání, kde by pracoval od osmi do čtyř.
Co máte vy osobně na vedení doktorandů nejraději?
Nejlepší je ten okamžik, když ten člověk začne být samostatný, začne přicházet s vlastními nápady, když projekt, na kterém pracuje o něco sám obohacuje a není jenom vykonavatelem toho, co jeho školitel vymyslel, zkrátka když začne hrát aktivní roli. V tom momentě se zásadně změní jeho přístup k projektu. A to je ohromně osvěžující.
Kteří pedagogové nejvíc ovlivnili vás? A jakým způsobem?
Určitě musím říct jedno nejdůležitější jméno. A to je profesor Jan Starý, který vedl hematologické oddělení, když jsem jako relativně mladý asistent nastoupil na kliniku. Ten mě nasměroval na molekulární genetiku, která v té době byla v diagnostice a výzkumu leukémie něco úplně nového. Měl vizi, že to je důležité, že tím směrem se celý ten obor bude ubírat, a je proto důležité se to naučit. Dokud neodešel z čela kliniky, byl mým nadřízeným. Nemohl jsem si přát lepšího šéfa, než byl on – nesmírně chytrý, slušný, inspirativní člověk, který právě tlačil druhého před sebou do různých rolí, funkcí a podobně. Je to naprosto výjimečný člověk. Většina z nás ho vnímá jako guru toho oboru v Čechách, ale bere se tak i mezinárodně. Českou dětskou hematologii vytáhl na úroveň, o které se jiným postkomunistickým zemím vůbec nesní do dneška. A dostal ji tam před 20 lety.
Potom bych chtěl samozřejmě zmínit svého školitele během doktorátu, Dr. Cedrika Haškovce z ÚHKT (Ústav hematologie krevní transfuze, pozn. red.). To je biochemik přírodovědec a ustrnul se nade mnou jako nad lékařem a byl ochotný mě přijmout na doktorát.
Třetím důležitým člověkem pro mě byl profesor Thomas Lion z Vídně, kde jsem byl v průběhu svého doktorátu. Ten mi ukázal, jak se dělá moderní výzkum v molekulární genetice. Vrátil se tehdy čerstvě ze Spojených států, kde mnoho let působil, měl drajv a začal to ve Vídni rozvíjet. To na mě udělalo velký dojem a vnímám to jako zasvěcení do výzkumu a vědy.
Související
Na univerzitě potřebujeme víc než trvalý pokrok v mezích zákona
Prof. Jan Trka získal prestižní výzkumnou podporu Donatio Universitatis Carolinae. Rozhovor s dětským hematologem – o receptu CLIPu, genomice, blahobytu a hodnocení vědy.
Prof. Jan Trka obdržel výzkumnou podporu Donatio
Na slavnostní akci, konané 6. dubna v předvečer výročí 674 let od založení Univerzity Karlovy, předala rektora prof. Milena Králíčková ocenění Donatio Universitatis Carolinae. Jedním z příjemců byl prof. Jan Trka.
Portrét prof. Jana Trky ve Foru Univerzity Karlovy
Vedoucí výzkumné skupiny CLIP (Klinika dětské hematologie a onkologie 2. LF UK a FNM) a proděkan pro vědu a výzkum 2. lékařské fakulty na webu Univerzity Karlovy Forum (30. 11. 2020).
Průměrných je vždycky dost, je třeba být mimo dav
Prof. Jan Trka je čerstvým laureátem Ceny ministerstva školství za mimořádné výsledky výzkumu, experimentálního vývoje a inovací. Čeho ve své práci si váží a kam směřuje? Nejen o tom je následující rozhovor.
Věda není třešnička moderní společnosti
Proděkan pro vědu a vzdělávání hovoří o způsobu, problémech a možnostech financování výzkumu a zamýšlí se nad situací české vědy.
