MUDr. Jan Balko, Ph.D., vystudoval Všeobecné lékařství a Experimentální chirurgii na 2. lékařské fakultě UK, v současnosti působí jako odborný asistent a školský zástupce přednosty na Ústavu patologie a molekulární medicíny. Založil fakultní přehlídku umění MotolArt, vystavuje mimo jiné na DeviantArt, provozuje instagramový účet balko.art.
Podívejme se na počátky tvé malířské a patologicko-lékařské dráhy.
Malovat jsem začal, jakmile jsem udržel tužku v roce. Na základní umělecké škole se mě nemohli zbavit – absolvoval jsem ji dokonce dvakrát po sobě! Hlásil jsem se i na střední uměleckou, jenomže jsem si spletl obor, na výrobu hraček jsem tudíž nenastoupil a šel místo toho na gympl.
Mezi medicínou, konkrétně přímo patologií, a výtvarnictvím jsem váhal dlouho, ještě před maturitou jsem byl rozhodnutý spíš pro výtvarno. Na filmové animaci na FAMU jsem ale v posledním kole přijímaček vypadl, a tak jsem se stal lékařem. Ale zpětně jsem za to rád. Myslím, že výtvarné umění je lepší dělat jako hobby a nebýt na tom existenčně závislý.
Bývá zajímavé, když takoví autoři čerpají ze svého povolání, třeba Vladimír Boudník nebo Jiří Kolář.
Je to myslím kombinace, která se nabízí. Já jsem si třeba zkusil propojit medicínu a malování při tvorbě ilustrací učebnic. Jenže postupně mě to přestávalo bavit. Živit bych se tím rozhodně nechtěl – stokrát raději maluji věci podle sebe než podle zadání.
Na druhou stranu hobby má tu nevýhodu, že na něj zbývá málo času – přes den jsem byl student, nebo nyní lékař, a výtvarníkem můžu být leda v noci.
Do kolika jsi schopný pracovat?
Záleží, jak byl náročný den. Obecně po půlnoci už mi to moc nemyslí.
Čím je patologie pro normální medicínu?
Napřed si „přihřeju polívčičku“ a učiním osvětu. Patologie není o mrtvolách, ale hlavně o živých lidech – histologicky vyšetřujeme vzorky získané z živých lidí, to je takzvaná biopsie. Zároveň patologií musí projít všichni lékaři, přičemž na škole patří k těžším předmětům. Obecně shrnuto – v prvním ročníku se studenti na anatomii a histologii naučí, z čeho se skládá tělo, ve druhém ročníku na chemii a fyziologii pochopí, jak funguje, a ve třeťáku na patologii a patofyziologii zjistí, jak nefunguje. Za rok by se tak měli naučit prakticky všechny nemoci. Patologie je totiž asi jediným oborem, který se v praxi zabývá chorobami jak dětí, tak dospělých a zároveň ve všech orgánových systémech. Pro naše klinické kolegy pak následně můžeme ve všech těchto oblastech poskytovat diagnostický servis, přičemž často vyšetřujeme nejen na mikroskopické, ale až na molekulární úrovni. Což se hodí zejména v případě nádorových onemocnění, protože bez přesné diagnózy nelze podat léčbu.
Patologie není o mrtvolách.
Musí být patolog znalejší než, abych tak řekl citlivě, prostý specialista?
Máme velmi široký, možná vůbec nejširší záběr. Na druhou stranu – a abych nám příliš nefandil – my neléčíme, nemusíme znát léčebné postupy. Já třeba v životě nenapsal recept – mohl bych, ale už z principu nechci. (úsměv) Diagnóza je ovšem často na nás, jsme taková konečná stanice. Ale ne ve smyslu, že by k nám chodily mrtvoly...
... klidně to můžeme zopakovat...
... ale proto, že když po nás někdo požaduje hloubkovou diagnózu, například nádoru, je na nás víceméně závislý. My už vzorky nikam dál neposíláme; molekulární biology, kteří se můžou ponořit až do molekul, máme přímo na ústavu. Taková radiologie je našemu oboru třeba velmi podobná, ale nevyšetřuje až na mikroskopické nebo ultrastrukturální úrovni.
To jsme se hned dostali na úroveň molekul. Dokážete ještě něco zjistit pohledem, bez pomoci přístroje?
Ano. To je právě krásné, že od makropohledu sestupujeme až k molekulám. U makroskopického hodnocení si každý jistě vybaví pitvy, kterých je dnes ale minimum. Prostým okem vyšetřujeme v současnosti spíše vzorky od živých lidí, protože k nám přicházejí resekáty čehokoli odebraného – například vyoperované střevo, plíce, kožní excize, štítná žláza nebo něco tak banálního jako žlučník nebo apendix. Pro vyšetření každého orgánu přitom existuje přesně stanovený postup. Nabereme si vzorečky, podíváme se mikroskopem – a u gastritidy nebo dejme tomu zánětu apendixu to stačí. U nádorů jdeme ale hlouběji, na úroveň například imunohistochemické exprese proteinů. Nebo spolupracujeme s molekulárními biology, se kterými se noříme až na zmíněnou úroveň nukleových kyselin a molekul. Nakonec mozaiku zjištění ze všech úrovní složíme do jednoho obrazu, ze kterého uděláme závěr v podobě diagnózy.
To je uklidňující, že pohled očima ještě může být pokládán za spolehlivý.
Na něco stačí. Například při hodnocení srdečních malformaci zůstává makroskopický pohled zásadní, molekulární rozbor tu moc nepomůže. I některé nádory jde rámcově poznat, ještě než se na ně člověk podívá mikroskopem, třeba podle typické barvy, a pak to jenom víceméně ověří mikroskopicky.
Na ústavu máte nový přístroj Invenio. K čemu ho používáte?
To je náš drahý miláček, který analyzuje a zobrazuje tkáně úplně jinak než dosavadní metody, a navíc velice rychle. Často s ním pracujeme, zejména doktor Koblížek, který nám ho představil po své stáží ve Spojených státech a je jeho styčným důstojníkem. Získané vzorky s pomocí studentů sbíráme, skenujeme a připravujeme k publikacím.
Na jakém principu funguje?
Invenio je přístroj pro stimulovanou ramanovskou histologii, který pracuje na bázi laserové spektroskopie. (Metoda je pojmenována podle indického fyzika Sira Chandrasekhary Venkaty Ramana, žijícího 1888–1970, který v roce 1928 objevil Ramanův rozptyl světla a tzv. Ramanův efekt: prochází-li světlo látkou, malá část fotonů mění svou energii v důsledku interakce s molekulami látky, což umožňuje analýzu chemického složení látky, pozn. red.) Mikroskopický obraz dává pomocí chemické analýzy vzorku nativní tkáně. Vzorek se vloží na sklíčko, není nijak fixovaný, prostě čerstvá tkáň, stlačí se a vloží do přístroje. Ten spektroskopicky rozpozná chemickou skladbu všech komponent a softwarově ji převede na obraz. Je možné ho různě nastavit – my nastavili růžovou barvu, protože se tak vzorky podobají klasickým vzorkům v barvení hematoxylin-eosinem v mikroskopu.
Jak kolegům klinikům předáváte svá zjištění, je tam prostor pro osobní styl nebo kreativitu?
Ve zprávě musí vždycky zaznít určitá klíčová sdělení týkající se diagnózy. U nádoru třeba jaký má grade, jaký stage, kam prorůstá. Každý to ale pravda popisuje trošku jinak a každý má svůj určitý styl. Někdo je stručnější, někdo košatější a barvitější. I školencům vysvětlujeme, že každý má trošku odlišný přístup, aby si vybrali, co jim bude vyhovovat. Zatím nejsme ve fázi, abychom vyplňovali anonymní tabulky, to by nebylo šťastné. Každopádně zaznít musí vždy ty klíčové body – odpovědi na otázky položené klinikem, který vzorek zašle.
Jak bys popsal svůj styl?
Můj styl patří pravděpodobně k těm květnatějším. Snažím se popsat všechno poměrně detailně, což mě naučil můj letitý školitel – primář Petr Škapa. Jednou dokonce prohlásil, že už nepozná, jestli jsem daný popis napsal já nebo on… což mě potěšilo. (úsměv)
Stává se, že někdo chce zprávu raději od někoho, jehož zprávy mu přijdou třeba přehlednější?
To ne, nebo v to alespoň doufám. (úsměv)
Je ovšem dobře, když se radíme a sdílíme svoje expertízy. Patologie je nesmírně široká a dnes ji už nejde znát celou. Je to nekonečná studnice, do které když se ponoříš moc hluboko, utopíš se. Někteří patologové se specializují, třeba na různé orgánové systémy. Máme lymfomovou skupinu, která dělá hematologické malignity, profesor Zámečník s doktorem Koblížkem vyšetřují neuropatologické případy, já se specializuju na sarkomy a podobně. Takže někteří víc spolupracují s určitými klinikami, ale snažíme se nerozpadnout na izolované ostrůvky specializací, které by pak mohly zakrnět v jiných oblastech.
